Veverka-roztomilá nezbednice

Téměř po celém světě s výjimkou Austrálie a některých suchých oblastí se můžeme setkat se zástupci hlodavců patřících do čeledi veverkovitých (Sciuridae). Jedná se o malé i velké hlodavce, mezi které patří třeba veverka, ale i sysel nebo svišť. Znak, který je spojuje, je ochlupený ocas. Většinu veverek najdeme na stromech. Tyto veverky vlastní hustý ocas, který jim slouží jako kormidlo při skákání ze stromu na strom. Také mají velice ostré drápky, aby se udržely na kůře. Některé veverky, známé jako poletuchy, jsou schopné „uletět“ až 100 metrů. K plachtění jim slouží kožní záhyby na boku těla, které po odrazu roztáhnou. Zemní veverky žijí na otevřených pláních, jako jsou stepi, savany a polopouště, případně skalnaté oblasti. Tyto veverky zpravidla hnízdí pod zemí a jejich drápy jsou přizpůsobeny k hrabání země. Ocas zemních veverek není tak huňatý a uši jsou kratší.

Veverka obecná (Sciurus vulgaris)

Ohlodané šišky pod stromy nám prozrazují přítomnost veverky obecné (Sciurus vulgaris) nejen v českých lesích, ale i parcích, alejích a některých větších zahradách. Vyskytuje se od západní Evropy (včetně britských ostrovů) až po východní Asii. Veverka obecná měří kolem 20 cm a váží až 400 gramů.

Huňatý ocásek, který měří až 20 cm, využívá nejen jako již zmíněné kormidlo, ale i jako přikrývku při spánku. Typickým znakem jsou chlupaté střapečky na ušních boltcích a to zejména v zimě, kdy jsou nejvíce zřetelné. Nejčastější zbarvení srsti je od sytě rezavé, přes hnědou až do černé. Břišní část těla zůstává bílá. U veverek se můžeme setkat i s albinismem.

Rozdíl mezi samečkem a samičkou není patrný. Pacičky mají vybaveny pevnými drápky, aby mohly snadno šplhat po kůře stromů a udržet se na větvích. Většinu života tráví veverky na stromech a hnízdo si zpravidla staví z mechu, listů, trávy a kůry. Živí se zejména semeny šišek, houbami, vejci a různými plody jako jsou oříšky. Typický pohled na veverku držící oříšek v předních končetinách zná snad úplně každý. Velkou část dne tráví hledáním potravy, ze které si část ukládá do své spižírny v dutině stromu, aby v zimě měly dostatek potravy. Veverka je hlodavec s denní aktivitou a kromě období rozmnožování, žije většinu života samotářsky. Přirozenou veverčí vlastností je plachost, kterou však postupně ztrácí s příchodem do civilizace. Sami jste určitě někdy viděli, jak se v parcích veverky rády nechají krmit od lidí.

Veverka popelavá

Na mnohých místech méně agresivní veverku obecnou vytlačuje veverka popelavá (Sciurus carolinensis). Tato o něco větší veverka pochází ze Severní Ameriky a byla vysazena do anglických parků jako okrasné parkové zvíře. Svoji přátelskostí a roztomilostí si získala přízeň mnohých dětí i dospělých. Svými stravovacími návyky však poškozuje stromy tím, že oloupává kůru a okusuje mladé výhonky. Veverka popelavá má méně huňatý ocas a na uších nemá štětičky. Staví si dva druhy hnízd – letní, které je volně ve větvích stromu a zimní, které si staví z větví u kmene stromu a v něm také odchovává mláďata. Živí se podobně jako veverka obecná, takže jí konkuruje v hledání obživy.

Veverky v ohrožení?

Veverky obecné, které jsou jedny z nejhodnějších a neoblíbenějších lesních zvířat v Evropě, jsou u nás prohlášeny za ohrožené, stejně jako v mnoha jiných státech Evropy. Populace veverek u nás klesla hlavně v minulém století kvůli lovu pro jejich srst, ale díky svým výjimečným rozmnožovacím schopnostem veverky tlaku úspěšně odolaly. Může být ohrožena rovněž odlesňováním, což by pro ni znamenalo ztrátu svého přirozeného prostředí. Expanze veverky popelavé a následné vytlačování veverky obecné je akutní hlavně ve Spojeném království, kde byl tento konkurenční druh zaveden a tím se veverka obecná v Anglii stala vzácnou.

S jakými veverkami se ještě můžeme setkat?

Veverka černá je vlastně jinak barevnou formou veverky obecné. Zbarvení veverek je velmi variabilní a tmavé formy se vyskytují především ve vyšších nadmořských výškách. Lépe splynou s kmenem jehličnatých stromů a navíc jejich kožíšek je hustší a krásně hřeje. U normálně zbarvených veverek je bříško vždy světlé, ale setkat se můžeme i s formami takzvaně melanistickými, kdy je veverka celá černá včetně bříška anebo naopak s veverkami albínkami, které jsou vzácné a celé bílé.

Dalším zástupcem čeledi veverkovitých je veverka liščí (Sciurus niger). Pochází ze Severní Ameriky a je největším zástupcem stromových veverek. Také mají barevnou variabilitu, která se řídí podle prostředí jejich výskytu, prosto jsou často v Americe zaměňovány i za jiné druhy. Jejich jídelníček je podobný jako u veverky obecné.

Africkým zástupcem veverek je veverka kapská (Xerus inauris). Žije v suchých savanách a polopouštích v jižní Africe, jak nám již prozrazuje její jméno. Tahle malá a mrštná veverka žije v koloniích a hrabe si nory pomocí svých silných drápů a pak je využívá v noci nebo při pocitu nebezpečí. Miluje sluníčko a často se mu vystavuje v typické panáčkovací poloze a svůj huňatý ocas jí slouží jako slunečník. Většinou má pískovou barvu, aby byla ve svém prostředí nenápadná, přičemž bříško zůstává bílé.

Velmi oblíbenou veverkou, kterou mnoho lidí chová doma jako mazlíčka, je zemní veverka burunduk páskovaný (Tamias sibiricus). Typickým znakem je pět tmavších pruhů na zádech. Burunduk je celkem malý, i když má až 25 cm, podstatnou část jeho délky tvoří ocas, takže je zhruba o polovinu drobnější než naše veverka obecná. Přesto, že je to zemní veverka, hbitě se dokáže pohybovat i ve větvích stromů. Žije na severní polokouli, od Finska až po Japonsko. Vzhledově je velice podobný americkému čipmankovi, který stejně jako burunduk patří mezi zemní veverky.