Tulipány, jaro a my

Také máte rádi čerstvý jarní vzduch? První pokusy rostlin protlačit se tuhou hlínou? Já ano, to i přes to, že jsem se letos o Velikonocích prošlapávala se zimními botami sněhem, zatímco maminky synových spolužáků už měly jarní sukýnky. Ale, kdo by chtěl přijít o české velikonoce?! Zimní kabát i boty mne přesto mírně tížily… České jaro čeká na svůj rozpuk a dává si na čas, turecké chvátá (stejně jako řidiči na dálnici E5). Z čiré nostalgie jsem si už v lednu zasadila na balkon do obrovských keramických květináčů směs bílých tulipánů, růžových hyacintů a narcisy s oranžovými středy. Vykvetly, zrovna když jsem odjela domů… Z Turecka do České republiky. Skok od tulipánů k pomlázce byl příjemný, leč studil. Vzpomínala jsem na svoje květiny a myslela na to, zda stihnu každoroční květinové slavnosti.

V dubnu se určí dva týdny, kdy se v Istanbulu konají tzv. Tulipánové slavnosti

Celá akce spočívá v tom, že se netrpělivě čeká na otevření květů a natěšení diváci leští čočky svých fotoaparátů. Sem tam nějaký hudebník nebo prodejce magnetů a tulipánových suvenýrů… Můžeme soutěžit o nejlepší fotografie a přitom žvýkat něco dobrého – simit (kruhové pečivo sypané sezamem) nebo (v případě lepšího rozpočtu) posedět v některém z kiosků nabízejících občerstvení formou „otevřených bufetů“ (předkládají se omelety, sýry, párky, zeleninová vařená jídla velmi dobré pečivo a čerstvá zelenina).

V mém oblíbeném parku Emirgan, si také děti mohou zaskotačit kolem jezírka s vodními ptáky, dát si první zmrzlinu nebo vařenou kukuřici. V parku Belgrad lze také sportovat kolem nádrže (kolem ní se vine šestikilometrová běžecká trať). Pouliční psi a lakotní ptáci čekají na zapomenuté kousky snídaní a lidé se schovávají před sluncem ve stínu stromů. Turecká kultura je kultura jídla a společného stolování, spíše než sportování na čerstvém vzduchu. Je to dáno životním stylem, klimatem a snad i délkou pracovní doby (zapomeňte na zkrácené úvazky nebo čtyřicetihodinové týdny). Turci si chtějí zbývající čas užít. V tom se liší od té naší, uspěchané a vše „nestíhající“. Život zde není od-do, je to šňůra bílých a černých korálků, které musíme hrdě nosit na svém více či méně labutím krčku. Ať už třídíme odpad, řídíme firmu nebo pečujeme o blízké. Ale to má platit všude…

Květinové ornamenty

Ačkoliv nároky Turků na životní prostor nejsou velké, respektive každý v městě musí umět žít na malém prostoru a ten si zušlechťovat, v něčem se jejich touha po krásných květinách podobá snaze našich zahrádkářů. Květinová výsadba v Turecku je ale více unifikovaná a často jsou květiny v parcích vysázeny v rámci určitého systému ornamentů (lze vidět květinové motivy, vlnky, vlajky, zvířátka, aj.). U nás doma je vše tak nějak ponecháno přírodě a jejím schopnostem (respektive schopnosti zahradních architektů). Ve velkoměstech typu Istanbul, na stromy a keře nějak nezbývá místo (nelítostná ruka developerská chmatá po kmenech, jako žíznivý po vodě). Proto mají Turci spoustu keřů a květin na balkonech a rádi jezdí na piknik do parků.

Život se musí umět vyvažovat

Termosky a sendviče, olivy a rajčata, jsou na každém stole v parku a děti se houpou v houpacích sítích nebo honí za mičudou. Doma v Brně občas zahlédnu mladé lidi v parku pod Špilberkem nebo u přehrady. Ale nijak závratná čísla to nejsou. Na trávníky po maturitě nějak rychle zapomínáme! Rodiny dávají přednost jízdě na kolech nebo separované zábavě. Otázkou je, proč musíme honit zážitky za peníze, když bychom mohli sedět (nebo sportovat) někde pohromadě (za nižší náklady). A to i s výhledem na krásné tulipány, modřence a petrklíče. Nebo jen na borovice. Je to luxus. Mít, co jíst a být obklopen láskou.

Stačí si představit, kolik lidí různě po světě dnes nemá právo pokojně snídat v přítomnosti svých milých. Oni si to nevybrali. Prostě jsou tam. Dokud se to nedotkne každého z nás, zní to jako vzdálený příběh o krutosti těch druhých, divných stvoření. Bohužel svět je jednolitá nádoba. Nebo také, že mávnutí křídel na jednom konci planety, může způsobit hurikán na straně druhé. Až zjistíme, že rodina je základ státu, ale už může být pozdě. Proto snídejte se svými milými. Řešte všechny nesoulady, vyživujte svoji lásku. A pěstujte květiny. Vždyť každý dotek s jarní hlínou je stejně uzdravující jako návštěva terapeuta. Moment, asi poběžím zkoumat, jak pěstovat králičí karafiáty, sibiřské kosatce, lilie nebo nějaké skalničky… A tak si oživím obraz babiččiny zahrádky, svojí identitu a ještě udělám radost sousedům. Ti se už mimochodem radují z violek, kterými jsem osadila malou zahrádku před naší bytovkou. Hezké jaro i vám!

Více o tulipánech zde.