Talovín-žlutý posel jara

Žlutý koberec drobných kvítků talovínu se objevuje v zahradách na začátku jara. První květy si prorazí cestu ještě v odtávajících zbytcích sněhové pokrývky. Dokážeme-li je zkombinovat s dalšími jarními květinami, jako například šafránem (neboli krokusem) či sněženkami a bledulkami, naše zahrada se promění v pestrobarevnou plochu. Talovín objevíme pod listnatými stromy nebo v trávě vedle krokusů. U nás je nejvíce pěstován druh talovínu zimního, latinsky Eranthis hyemalis. Získal i české názvy jako voměj zimní nebo zlaťák předjarní. Tyto lidové názvy se ujaly v době, kdy talovín nebyl znám pod svým nynějším jménem. Mnohem lépe však vystihují jak vzhled, tak dobu květu této rostliny. V jižní Evropě (především v italských Alpách) a Asii (Čína, Japonsko a další) se můžeme setkat s dalšími sedmi druhy talovínu. Další druhy už nemusí mít nutně dobře známou žlutou barvu, objevit můžeme bílé i narůžovělé.

Původem jihovýchodní evropská hlíznatá rostlina je trvalkou, která kvete většinou od února do března. Začátkem února vzroste stvol z hlízy, na kterém se objeví zavřený žlutý kvítek, kterému nevadí, že přes noc zmrzne na kus ledu. Lehce vonný květ se otevře, až když se do něj opře teplé jarní slunce. Až ke konci května, kdy splní svou misi ve vytvoření plodů se semeny, se zatáhne do země, kde počká na další jaro. Talovín patří do čeledi pryskyřníkovité. Dorůstá výšky pěti až patnácti centimetrů. Po odkvetení květů, složených z šesti okvětních voskově žlutých lístků, se objeví velmi dekorativní zelené lístky pod květem. Rostlina je velmi odolná (vůči mrazu) a také nenáročná pro pěstování, proto ji můžeme objevit planě rostoucí ve volné přírodě. Před konzumací zvířaty se chrání jedovatostí. Nejvíce jedu obsahují její hlízy. Otrava talovínem se projeví zvracením, průjmem, poruchami tepu nebo dušností.

Pěstování a množení

Rostlinkám talovínu se daří pod listnatými stromy a keři, v zahradních skalkách i v trávě. Vhodným stanovištěm je polostinné místo. Ovšem pokud bude na dostatečně vlhkém místě, bude talovínu vyhovovat i slunné stanoviště. Půda musí být dostatečně propustná a bohatá na humus. Měla by být také trvale vlhká a dostatečně hluboká, aby měly hlízy dostatek prostoru pro růst a vývoj. Než začneme talovín sázet, musíme namočit zakoupené hlízy. Ty pak vysazujeme v září pět centimetrů pod zem a asi 5 až 10 cm od sebe. Díky nenáročnosti rostliny nepotřebují přihnojovat, ale někdy jim můžeme přilepšit kompostem. Nesmíme hnojit statkovými hnojivy (hnojůvkou, močůvkou), které jsou příliš agresivní.

Množit talovín můžeme za pomoci semen, které najdeme v plodech – měchýřcích, kterých je v jednom souplodí čtyři až devět. Plody vzniknou za pomoci opylovačů, jako jsou včely a vosy.  Talovín se často rozmnožuje samovýsevem, kdy se semena uchytí v půdě na podzim a poté naklíčí. Tento způsob má však nevýhodu v tom, že na první květy takto nových rostlin budeme muset čekat i čtyři roky. Dalším způsobem množení je dělení stávajících vzrostlých trsů hlíz.

Nechce-li se vám procházet v ještě studeném jarním lese nebo na loukách nebo se jich nemůžete dočkat na své zahrádce či v přírodě, můžete se na talovíny zajít podívat i jinam. Už v polovině ledna začínají kvést obrovské zlaté koberce talovínů v botanických zahradách, například v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.