Nekonečné proměny královny všech květin – růže

V minulém článku o růžích jsme vás seznámili s historickými růžemi, které slaví po celém světě svůj úspěšný návrat do současných zahrad. Jako příklad historických růží jsme uvedli stolístky, ale ve skutečnosti jsou historické růže rozděleny do mnoha skupin a stolístky, tedy kultivary R.centifolia, jsou pouze jednou z nich.

Od stolístek je to jen krok k jejich tzv. pupenové mutaci – mechovkám. Vznikly asi před polovinou 18.století. Jejich květní stopky, kalich i šípky pokrývají „mechovitě“ zbytnělé žlázky, které při dotyku pryskyřičně voní. Tato vlastnost upoutala pěstitele, kteří záměrně vybírali semenáčky s touto neobvyklou vlastností. Mohou být křovité a hustě rostoucí, vzpřímené až lehce převislé. Ačkoliv nejsou tak robustní jako stolístky, jsou také dobře odolné vůči mrazu a daří se jim v každé zahradní půdě.

Nejmechovatější ze všech mechovek, raritní Mousseaux du Japon (na obrázku), kvete krásnými fialovými květy, které rozkvétají velmi dlouho. Pro milovníky růží je velkým dobrodružstvím pozorovat i několik týdnů, jestli se nakonec s pomocí slunce podaří okvětním plátkům zvítězit nad silnou „slupkou“ poupěte, pokrytou hustým, světle zeleným mechem a květ se konečně otevře. Mezi mechovkami najdeme barvy květů bílé, odstíny růžové, temně fialovou Black Moss (Nuits de Young) a dokonce i žlutou (Golden Moss).

Do jedné z nejstarších skupin historických zahradních růží patří kultivary růže bílé – R.alba. Samotná R.alba, podle které je celá skupina pojmenovaná, byla vyšlechtěna pravděpodobně již v době řecko-římské, kdy byly její květy používány při velkolepých oslavách. Růže ze skupiny růže bílé jsou  vzpřímeně rostoucí husté keře  s převisajícími větvemi. Dosahují výšky 1,2 – 3 metry. Listy jsou šedo-zelené a mají modravý nádech. Větve mají hákovité ostny jako šípkové růže. Typická barva květů je bílá nebo růžová. Bílé růže jsou velmi odolné vůči mrazu. Jsou jedněmi z mála růží, které se mohou použít i na severní strany budov.Vykvétají i na chladných a vlhkých stanovištích. Na vzdušných stanovištích odolávají i většině chorob.

Zůstaneme ale ještě u další, velmi staré skupiny historických růží a to u růže keltské nebo-li R.gallica. Kultivary Rosa x gallica patří mezi nejstarší pěstované okrasné i léčivé růže. Botanický druh je původní ve střední a jižní Evropě a jeho přirozené rozšíření je identické s bývalým keltským osídlením. Proto se označuje jako růže keltská. Kultivary byly oblíbené především ve Francii, proto jsou někdy také označovány jako růže francouzské. Jejich velkou sbírku soustředila na přelomu 19. a 20. století císařovna Josefína na svému zámku Malmaison.
Růže z této skupiny vytvářejí kompaktní keře, max. 1,5 m vysoké, proto jsou vhodné i do malých zahrad. Výhony jsou hustě pokryté žláznatými štětinami a jen několika málo ostny. Listy jsou tuhé, kožovité a tmavozelené. Kvetou pouze jednou za vegetaci a mají různé odstíny růžové barvy. Na rozdíl od ostatních historických růží jsou ale sytější. Řada kultivarů této skupiny je také proužkovaných, tečkovaných a různě mramorovaných. Říkalo se jim proto „bláznivé galiky“. Zajímavostí je, že barva květů se postupně mění. Odlišnou barvu má rozvíjející se květ od květu, který odkvétá.

Keltské růže vynikají příjemnou vůní, jsou jen výjimečně napadány chorobami a škůdci. Jsou mrazuvzdorné a nenáročné na půdní podmínky.

V příštím díle vás seznámíme se skupinami historických růží z mladší doby, jmenovitě s damascénkami, portlandkami, bourbounkami a remontantkami.