Chvála bazarům, hlavně těm zeleninovým

Opouštím stanici metra a vcházím na místo, které miluju. Bílé plachty tlučou do kovové konstrukce. Lidé se tlačí, dav se pohybuje všemi směry. Není to žádná organizovaná chůze. Zleva slyším neutuchající hlas muže, který láká na akční ceny ponožek, další na koberce, o kus dál voní směs bylin a zeleniny. Kde jsme? Na tureckém bazaru v Istanbulu. Proč?

Turkyně praktikují myšlenku „slow food“ v praxi. Dají si práci s hledáním čerstvých surovin pro přípravu jídel. Je v tom kus praktičnosti, protože zde lze koupit kvalitní zeleninu, ovoce, sýry, kvašenou zeleninu za příznivé ceny (a neoteče vám po tom ret, jako po některých produktech ze supermarketů). Přicházím tomuto druhu nakupování na chuť. Chlebové placky voní po slunci, sýry se rozpadají na jazyku, a brambory nejsou nasládlé, ani moučné. Jak taková místa hledat? Přes známé, potulkou… Činností, na kterou jsme už snad ve věčném shonu zapomenuli…

Istanbul není jen Grand Bazar nebo Egyptský bazar, je to také řada dalších, pravidelných bazarů (musíte si ale hlídat načasování, protože každý den v týdnu to je na jiném místě). Ačkoliv moje srdce tluče zejména pro koření, olivy a sýry, sazenice na Egyptském bazaru, jezdit pro nákup přes půl velkoměsta není praktické.

Dopravní zácpy, přestupování, shon a nervozita, zda to stihnu do školky, mne dovedly k objevování méně známých tržišť v mém akčním radiu. Co vše lze na těchto bazarech nakoupit? Prakticky vše, sponky, hračky, koberce, pyžama, kabelky, ovoce, zeleninu, kuchyňské potřeby, můžete si také sednout v místním bistru a po vydatném běhu se občerstvit čajem a plackou gözleme (goezleme) se sýrem a bylinkami. Zejména ten závěrečný bod výpravy zbožňuji.

Sedíc na plastové židličce pozoruji mumraj a souboj o zákazníky. Prodavači se snaží, málokdo se mračí jako puk, to by nic neprodali. Turkyně jsou velmi náročné zákaznice. Než mi donesou na stůl gözleme, hlavou mi projde asi tak padesát různých myšlenek. Na žhavém plátu muž rychle otáčí placky, které pak nakrájí na plastový tácek.

Přikusuji zelí a myslím na kačenu s knedlíky. Je v tom kus domova. V tom jejich syrovém souboji o zákazníka, je kus opravdovosti. „Preclíky, kvašáky, domácí chleba, korálky!“ Myšlenkami jsem jinde… Pak se vracím do reality – listy plněné rýží, papriky plněné bílým sýrem, domácí máslo, půlměsíce dýně… Jablka, která se lesknou, olivy, které vám někdo nabídne k ochutnání, to patří k ruchu Istanbulu, stejně jako k životu.

Kdo nemá čas se zastavit a ochutnávat, nemá čas přemýšlet nad řešením obrovských problémů, které před nás život dříve nebo později postaví. Nelákám vás k návštěvě Istanbulu, pokud nechcete. Lákám vás k obnovení respektu k sobě, své kuchyni. Podporujte svoje farmáře, sousedy, kteří prodávají domácí med, nakupujte bedýnky a choďte na trhy. Slow Food hnutí je zastoupeno i u nás, na webu můžete sledovat jeho aktivity. A pokud tohle všechno zní jako oprašování starého moudra, nemýlíte se. Návrat k životu v normálním rytmu si zasloužíme všichni. Klidné stolování s rodinou povzbudí přirozené instinkty života ve smečce. Společné jídlo prý působí na soudržnost jejích členů.

Zapomeňte na polévky ze sáčků! Pracujte – práce na zahrádce je relaxace a je to naše terapie zdarma. Pracovní terapie… Jen do toho všeho musíme dávat srdce. Řídit se instinktem. Umět rozlišovat neodkladné od toho ostatního. Být líní, ale produktivní. Zkoušet nová jídla, nebát se chutí, vůní a říct: „Promiň“. Náš stůl a příprava jídla mají být posvátné.

Taky koukáte, jak jsem se od tureckých trhů dostala k tomu všemu? Naučil mne to stesk po domově a zdravotní potíže. Najděte si svůj trh, malinký obchod, obnovte důvěru v poctivé producenty. Nebudete litovat. Odměnou vám bude spokojenější rodina. Oprašte rodinné recepty, obnovte tradici setkávání u společného stolu. Pak se bude lehčeji snášet to vše okolo. Krásné jaro…